Opravdu to začalo ten den, kdy jsem ráno pronesla, že na nic nebudu mít sílu

Jeden můj kamarád mi napsal, že je dobré mít velké cíle, ale chce to počítat s tím, že cesta bude dlouhá, klikatá a né všechno se nakonec podaří. A já se to takto snažím brát.

Vždycky jsem vynikala v tom snít o velkých věcech. Třeba jako malá holka jsem si myslela, že mým posláním bude být doktorkou a moc jsem si přála vymyslet lék na rakovinu. Taky si pamatuji, že jsem ohromně chtěla dokázat to, aby moje babička, kterou jsem nikdy nepoznala, mohla alespoň na jeden den zpátky na svět. Upekly bychom spolu oříškovou bábovku, daly si bylinkový čaj, na který bychom bylinky nasbíraly v lese a popovídaly si o sobě navzájem. No a tak jsem občas slýchavala, že jsem naivní, že mě život naučí a ať tolik nelétám v oblacích. A přece jsem se nenechala odradit a snila dál, až to vše vykrystalizovalo v ten den. Jsem ohromně ráda, že se v mém okolí vyskytovalo spoustu lidí, kteří mi byli a jsou obrovskou inspirací, oporou a dělali a stále dělají můj život krásnější.

Vynikám také v tom, že ohromně rychle jednám. Což je někdy super a někdy to naopak může pořádně zkomplikovat život. Nejednou jsem si posléze "nadávala" za svoje ukvapená jednání. V tomhle případě to tak ale nevnímám. Musím se přiznat, že den potom, co jsem během dvou hodin stihla najít statek snů, zamilovat se do něj, prožít si nejsilnější emoce zatím, napsat paní majitelce, sepsat dopis a rozeslat ho všem, kteří mě jen napadli. Rozeslat ho mnoha cizím lidem, kteří mi byli přáteli a známými doporučeni (eh, zapomněla jsem se jim například v té záplavě emocí představit a ani jsem je adekvátně neoslovila), surfovat až do noci po internetu a hledat možnosti, fungující projekty, další kontakty, a podobně. Pak jsem si prožila noc nejživějšího spánku... No a ráno jsem se cítila trochu nervózně. Asi bych to přirovnala k pocitu, jako by mi na plovárně spadl vršek plavek a věřte, že já jsem v tomhle ohledu opravdu hodně stydlivý člověk. Jako bych byla najednou taková nějaká nahatá. Otevřela jsem se mnoha lidem s něčím, co jsem dříve byla schopna řešit jen s mými nejbližšími. Jak se tak lidově říká, šla jsem s kůži na trh.

Po nějaké době však tento prvotní pocit opadnul a já jsem za tohle své "hrr jednání" začla být velmi vděčná. Musela jsem se pousmát nad vzpomínkou na ráno toho dne, kdy jsem vstávala velmi brzy, abych se s manželem kvůli námraze dostala včas do Brna. A já jsem ráno ještě se slepenýma očima pronesla: "Dneska bude ten den, kdy se mi nebude chtít nic dělat a celý ho proflákám." A to jste mě měli vidět, tolik energie jsem možná za tento rok ještě neměla. Schodou okolností jsem tak týden před touto událostí poslouchala během přesunů na asistence audioknihu Mnich, který prodal své ferari a jedna z myšlenek, které mi utkvěly v hlavě byla, že pokud děláme to, co nás naplňuje, únavu nepociťujeme. Při poslechu jsem tomu moc nevěřila, tahle událost mi však pomohla uvěřit.

Nejenže jsem po rozeslání dopisů dostala opravdu obrovskou spoustu pozitivních reakcí, ale také mě to, že už to není pouze tajemství, nesmírně žene kupředu. A aby toho nebylo málo, dostala jsem pocit, jakoby se konečně začalo plnit mé životní poslání. Po dlouhé době jsem cítila zapálení, jako v dětství při většině aktivit. Nějak jsem poslední dobou čas od času bojovala s pocitem, že nežiju dostatečně naplno a stále jsem se snažila najít, kde je ten kousek puzzlí, co mi pomůže dotvořit skládačku mého života.

Dámy a pánové, mám pocit, že jsem ho našla.