© Vojtěch Dárvik Máca

Vizí do budoucna mám mnoho

Součástí mé životní filozofie je také to, že příroda a pobyt v ní léčí. Nejenže nám to pomáhá udržovat se v nějaké fyzické kondici, ale především je to nejlepší forma "brufenu" pro naši hlavu a celkové psychické rozpoložení. Hodně jsem si to uvědomila především ve chvíli, kdy jsem odešla z domu, kde jsem tu přírodu kolem naprosto zbožňovala. Měla jsem to tam z minulosti proježděné na koních, což mi pomáhalo odvážit dostat se i na místa, kam bych jinak měla strach nebo by to bylo příliš daleko. Už od malička jsme doma měli vždy nějkého pejska, takže velká část byla prochozená s jedním z nich - nejvíce asi s Agátkou, která už bohužel není mezi námi, ale moc ráda na ni vzpomínám; právě na ty chvíle v okolí Javorka. Pak jsem tam ale měla velkou spoustu míst, kam jsem ráda chodila sama nebo s Tomášem, dalo se tam v klidu dojít pěšky, a pak Vás to tam zkrátka tak nějak vyléčilo. Jsem ohromně ráda, že se mě na jednom z těch míst před rokem a kousek rozhodl Tomáš požádat o ruku.

No a to je asi také ten důvod, proč mi v posledním půlroce chodily myšlenky na projekt Více než statek častěji a častěji. Brno mám ráda, potkala jsem tu mnoho skvělých lidí, nabízí mi více možností, mohla jsem kupříkladu začít spolupracovat s organizací Paspoint, ale poměrně mi tam ta Vysočina, ten klid, ty kopce, to pomalé plynutí životem schází.

Myšlenka na projekt nevznikla jen tak ze dne na den, formovala se dlouhá léta už od mých dětských let. V tu dobu jsem si rozhodně nemyslela, že bych v budoucnu chtěla něco podobného vytvořit, ale vždycky mi projekty, na které jsme měla možnost během života narazit, byly ohromně sympatické, a když jsem mohla být jejich součástí, cítila jsem se naplněně a šťastně. Vždy jsem se snažila nasát z každé zkušenosti maximum a pomalu se začaly tvořit mé vize "ideálního" projektu.

A těch vizí je více než dost, protože stále narážím na nové a nové inspirativní lidi, protože se formuje i má maličkost, ať už v rámci vztahu s Tomášem, nebo jen tak za pomoci přátel, mých klientů nebo celkově by se dalo říci vnějších stimulů. Vize se neustále trochu mění, dolaďují, vylepšují, upgradují. Je jasné, že nejspíš ne všechno bude moci vzniknout naráz, že se to celé bude uskutečňovat postupně, chtěla bych to z části nechat plynout. Ono to podle mého samo vykrystalizuje do finální podoby, podle toho, jací lidé se zapojí, jací budou naši klienti, jaké budou mít zajmy a požadavky.

Nyní to vidím tak, že by bylo skvělé na statku provozovat bio zemědělství. Jsme s Tomášem do bio trochu blázni - nebo spíš, přijde nám skvělé a rádi konzumujeme jídlo z kvalitních potravin - a myslíme si, že bio potraviny jsou kvalitní, i když ne vždy to tak samozřejmě musí být. To se ale dá poměrně dobře ošetřit tím, že budete nakupovat od místních farmářu, ideálně se s nimi osobně seznámíte a nebo úplně nejlépe, vyprodukujete si plodiny vlastní. S tím máme zatím potíže, nemáme žádné záhonky, ani místo na ně a naše bio zemědělství spočívá v klíčení různých fazolek a semínek. Myslím si, že pěstování zeleniny by byla skvělá náplň dní i pro naše jinak obdarované klienty. Moc se mi na tom líbí, že jde o proces, který má několik různorodých částí, a že je zábavné pozorovat vývoj růstu plodiny. Že pokud se o rostlinku staráš poctivě a je rok k pěstování přívětivý, sklidíš velké mnoštví výborných plodin, z kterých si můžeš uvařit skvělé, plnohodnotné jídlo.

A zde bych ráda navázala na další bod. Vařím si sama už tak od 15 let, neboť jsem vždycky byla hodně vybírává a můj pohár trpělivosti se školními jídelnami přetekl zhruba někdy v tomto období. Začínala jsem na velmi jednoduchých věcech, ale v dnešní době bych se nebála tvrdit, že se nezaleknu ničeho, nebo máločeho. Mám velkou sbírku kuchařek, ale upřímně nejsem úplně schopna se držet přesně receptů, raději experimentuji podle svého aktuálního rozpoložení a chutí. A je to pro mě úžasná forma relaxu, po kterém následuje odměna ve formě skvělého jídla. Když spojím lásku k vaření a pečení s láskou k biokrámkům, lehkou rovnicí mi vychází, že je skvělý nápad naučit klienty vařit, ukázat jim, že i v kuchyni může jít o skvělé tvoření. Následně pak dovážet naše lahůdky do nějakého z okolních biokrámků. Klidně by se dalo prodávat i přímo na statku, ale nevím, kolika lidem by se chtělo jet k nám na samotu, no uvidíme, třeba se ještě rádi po buchtě projdou po okolí.

S bio zemědělstvím i vařením/pečením souvisí také obhospodařovávání domácnosti. Byla bych moc ráda, kdybychom jednou fungovali jako taková velká rodina. Každý by měl své povinnosti, vzájemně bychom si pomáhali a díky tomu by bylo ve statku čisto, panovala by příjemná atmosféra a my bychom si zde pokojně žili.

V návaznosti na naši svatbu v létě, když jsme ji pak s Tomášem reflektovali a vzpomínali na to, jaká to byla jízda, jaké jsme měli štěstí na lidi, kteří byli součástí, jak moc nám pomohli naši přátelé, bez kterých bychom nikdy nebyli schopni celé to zorganizovat a především vytvořit v ten den kouzelně nepopsatelnou atmosféru, mě přišla myšlenka na Trochu jiný catering. Setkala jsem se už s poměrně mnoha klienty a s vyjímkou autistů je spojovalo jedno - a to to, že uměli náramně přirozeně dávat najevo lásku - bezprostředně, upřímně, od srdce. A tak jsem si řekla, že by bylo úžasné založit catering, kde by mezi členy týmu byli také tito úžasně bezprostřední klienti. Mnoho z nich se asi nikdy nevdá/neožení, ale moc bych jim přála zažít tu atmosféru svatebního dne. Mám ten pocit, že by nejednu veselku dokázali povznést ještě na úplně jinou úroveň. Myslím si, že úkonů, se kterými by mohli pomáhat, by se našlo hned několik.

Na závěr bych si moc přála, aby byl tento projekt propojen s vírou. K ní jsem si cestu našla až s prvním táborem v Bělči, kdy mi byla naskytnuta příležitost prožít si víru v praxi a ohromně mě to oslovilo. Vždycky jsem měla z víry spíše strach, necítila jsme se dobře v kostele, když se odříkavaly věty, které jsem neznala a kterým jsem příliš nerozuměla. V Bělči to ale bylo jiné. Tam jsem si to prožila a měla jsem možnost vidět, jak důležitá může víra být právě pro klienty. A také jsem měla štěstí, že jsem měla tu čest setkat se s faráři Zdeňkem Šormem a Richardem Dračkou, kteří mi ukázali, že jsou po svléknutí taláru úplně obyčejní lidé (no, ne tak úplně), s obrovskou schopností naslouchat. A to přesně jsem potřebovala zažít, abych se přestala bát uvěřit. Zatím sice nejsem křtěná, ale svatbu jsme měli v kostele, kde nás oddával právě Zdeněk a mělo to opravdou silnou atmosféru. A celkově mi víra pomáhá v každodenních situacích.

(Poznámka: myšlenka na křest ke mně také chodí čím dál častěji. Nedávno jsme byli v Brně v Červeném kostele přítomni křtu malého Teodora - a mně v tu chvíli napadla myšlenka, že se mám nechat pokřtít společně s naším prvním dítětem, a tak pokud nepřijde jiné znamení a budu to tak stále cítit, udělám to tak.)