Tak trochu jiný catering

Myšlenka na Tak trochu jiný catering ke mně přišla po naší svatbě s Tomášem. Celé to chystání kolem, plánování dlouho dopředu, vyrábění, pečení, tvoření, vymýšlení, kdo by s čím mohl pomoci, co je ještě potřeba zařídit a nakonec velké finální chystání cca týden před svatbou - to vše ve mně vyvolávalo úžasné pocity. Až jsem byla opravdu sama sebou překvapená, že nejsem vůbec nervózní, naopak se nechávám unášet vlnou zapálení, nadšení, mnohdy endorfinů...

Myslím si, že velice skvělé na chystání podobných akcí je právě to, o jak různorodý proces jde, a jak se do něj lehce mohou zapojit lidé s různými dovednostmi. Rád pečeš? Výborně, mohl bys tedy upéct zdravé koláčky. Rád kreslíš a píšeš nápisy? Dobře, potřebuji vyrobit nábídku k baru. Máš kapelu a chtěl bys hrát? Výborně! A takto bych mohla pokračovat ještě dlouho, jistě už ale chápete, kam tím mířím. Zkrátka se nabízí velice široké pole uplatnění, a to je přesně to, co považuji za důležité při práci s lidmi, ať už s jedinci jinak obdarovanými, či s těmi z intaktní společnosti.

Mám tu zkušenost, že když se podobně nalazaní lidé podílejí na vytváření nějakého projektu, kde si každý najde to, co ho baví a zajímá, v čem je dobrý, pak se celá ta radost a euforie z výsledku násobí každým členem, který je součástí týmu. No, to je přeci úžasné! A navíc se všechna ta euforie může přenést právě do těch jednotlivých akcí - ať už je to svatba, firemní věčírek, významné narozeniny nebo křtiny, zkrátka cokoliv.

Při práci s jedinci s nějakým znevýhodněním jsem si již několikrát všimla, jak úžasně dokáží být empatičtí, bezprostřední a láskyplní. Dalo by se asi říci, že je to doménou hlavně jedinců s Downovým syndromem, ale určitě bych to nezužovala pouze na tuto skupinu.

Nikdy nezapomenu na ten rok, kdy jsem se na letním táboře stala asistentkou slečny Lucky, která měla právě Downův syndrom. Byla stejně stará jako já a byla mi úžasnou učitelkou, nic mi nedala zadarmo a mnohdy jsem nabývala dojem, že mě vůbec nebere, nemá ráda. Dokonce jsme na ni nakonec byly dvě - a to poměrně fungovalo. Když mě ale předposlední večer objala a řekla: "Jsme kamarádky a máme se rády, že, Amčo," zůstala jsem v úžasu v jednom z nejkrásnějších a nejúpřímnějších objetí zatím. Uvědomila jsem si, jak cenné a léčivé je takto upřímné objetí.

Tohle je Lucka se mnou v objetí. Moje velká učtelka, aniž by to tušila.

Důvod, proč to sem píši, je ten, že mám pocit, že právě tento okamžik ve spojení s naší svatbou pomohl ke vzniku myšlence na Tak trochu jiný catering.

Věřím, že by tito jedinci dokázali všem akcím přinést hlubší smysl a všechny zúčastněné obohatit svou láskyplnou bezprostředností a zápalem. Myslím si také, že by přispěli úplně jinou energií, byla by to jedinečná možnost, jak by se účastníci oslav, svateb, firemních akcí, mohli potkat s jinak obdarovanými jedinci a poznat je z trochu jiné stránky. Ze srdce doufám, že by na ně pak pohlíželi jako na schopné, cílevědomé jedince, od kterých se můžeme mnohé naučit.

A taky bych si tohle všechno moc přála proto, že mi přijde velká škoda, že mnoho jedinců s postižením nikdy nezažijí atmosféru svatby, velké oslavy, křtin a podobně. Myslím si, že pokud to jen trochu jde, měl by tohle zažít každý. Protože vzpomínky na takové akce často zůstávají hluboko v srdci navždy a pomáhají nám ve dnech, kdy se třeba necítíme úplně nejlépe.

A takto by jednou mohla vypadat dílna, kde by vznikaly luční květinové výzdoby na výše zmíněné akce.