Inspirace mezi řádky Naokiho Higašidy

"Každou školu člověk jednou vychodí. Proč je však nutné vzdělávat postižené děti zvlášť? Podle všeho je těžké chtít po ostatních, aby se nás postižené, kterých si obvykle nikdo moc nevšímá, pokusili trochu pochopit. Já chodil do obyčejné školy i do té zvláštní, a tak chápu, že obě mají své výhody. Ale to samo o sobě neznamená, že by se děti s nějakým postižením nutně musely vzdělávat ve zvláštní škole. Je samozřejmě jasné, že v normální škole není možné dělat to samé, co ve zvláštní. Vyučování musí být jiné, ale snad by se děti mohly aspoň učit pod jednou střechou. V normální škole nám vyprávěli o lidských právech a o tom, jak spolu lidé musí vycházet. Ovšem abychom se učili společně v jedné škole, to už nešlo.

Lidé s postižením nepotřebují jen trénovat věci, které jim nejdou. Doopravdy potřebují hlavně najít smysl vlastního života. Přál bych si, aby si lidé uvědomovali, že kolem nich žije v tichosti spousta jedinců, kteří kvůli svému postižení musí ledacos zkousnout, a nikdo na celém světě jim nerozumí. Vždyť přece pozorováním ostatních přehodnocujeme i to, jak vidíme sami sebe. Netoužím po tom, aby nás někdo litoval. Jen chci, abychom žili všichni společně. Myslím, že je úžasné, když lidé žijí pospolu a navzájem se povzbuzují k lepším výsledkům. My možná nedokážeme být stejně produktivní, aktivní a užiteční jako normální lidé, ale přesto děláme, co můžeme. Mnoho postižených lidí žije nuceně v ústraní. Smutné na tom je to, že často ani nemůžeme ovlivnit, co se s námi stane, a jestli to tak půjde dál, náš život ani nebude mít smysl.

Nedoprošuju se tady, abyste postiženým lidem dopřáli lepší život. Chápu, že i normální lidé to mají těžké, a jsem vděčný, že i díky nim zvládáme naše každodenní životy. Kdybychom však trávili více času pohromadě a vzájemně se pozorovali, určitě bychom se mnohé naučili. To, jak žijeme, by jistě ovlivnilo hodnotový systém normálních lidí. Vzájemná pomoc nemá jen svou hmotnou stránku. Lidé nejsou zvířata, aby jim ke spokojenosti stačilo jen jídlo a spánek."

Toto jsou slova spisovatele Naokiho Higašidy, který nám je předkládá ve své již druhé knize, která se jmenuje "Sedmkrát upadnout, osmkrát vstát". Velmi stručně jde o milého a hloubavého mladého muže, už více než dvacetiletého, který žije se svojí rodinou v japonské Čibě. Naoki má autismus těžkého a neverbálního typu, takže není schopen nespoutaného hovoru, který většině z nás usnadňuje život. Pomocí cvičení a díky své trpělivosti se však naučil vyjadřovat tak, že "vyťukává" věty na abecední tabulku - v postatě běžnou QWERTY klávesnici nakreslenou na kusu kartonu, na které jsou navíc tlačítka "ANO", "NE" a "KONEC". Naoki vyslovuje fonetické znaky japonské abecedy zvané hiragana a přitom se dotýká příslušných latinských písmen a vytváří věty, které pro něj někdo jiný zapisuje. Autismus Naokiho navíc bombarduje různými rozptýleními a nutí ho zanechávat snažení uprostřed věty, přecházet po místnosti a vyhlížet z okna. Sled jeho myšlenek se snadno přetrhne, a Naoki tak musí začít větu znova.

Tuto knihu jsem dostala letos pod stromeček a zprostředkovala mi přesně ten kopanec do zadku, který jsem nutně potřebovala. Předvánoční přípravy, pocit únavy a slabosti jako by mi přetrhly nit realizace projektu a já den za dnem nevěděla, jak ji navázat. Na chvíli motivace upadla a z podvědomí mi přicházely myšlenky typu "však máš před sebou celý život, nemusíš se do toho pustit už teď," "vždyť koukni kolem sebe, lidi v Tvém věku mají jiné starosti než realizaci velkých projektů," nebo "nejsi nějaká unavená?"

Bylo mi z toho poměrně úzko, říkala jsem si chvíli, zda to opravdu nebyl jeden z mých unáhlených činů, celé se to snažit rozběhnout a poslat vizi do světa. Dnešní četba mě však hodila zpět na trať. Naokiho slova mi ihned rozbušila srdce a já si opět uvědomila, že to není jen tak nějaká vize, že to nebyl všechno jen výkřik do tmy. Je to věc, která má smysl a může dalším lidem pomoci najít sami sebe - ať už jde o intaktní společnost, či jinak obdarované. Myslím si, že se od sebe navzájem můžeme naučit mnohé - a hlavně si myslím, že každý na této planetě má právo na smyslupný život, nehledě na to, čím vším byl obdarován. Neměli bychom jinak obdarované lidi brát jako ty méněcené, méněschopné, nemotorné, problémové, neměli bychom před nimi zavírat oči ani dveře... Jsou to jedinečné bytosti, stejně jako všichni živoucí lidé a já věřím, že tento projekt může nabídnout působiště alespoň další hrstce z nich. Už teď se těším na všechny lekce, které během cesty dostanu a nejvíc na všechnu tu neutuchající inspiraci.