Ohromně ráda trávím čas naplno, nejšťastnější jsem pak v ty dny, kdy ulehám a říkám si, že jsem využila téměř každou vteřinku. Mám z toho ohromně příjemný pocit uvnitř celého těla. Nejlépe když šlo o něco velmi smysluplného, obohacujícího a naplňujícího. Tento pocit jsem zažívala, když jsme plánovali adaptační kurzy pro nové prváky u nás na gymplu a každoročně ho prožívám na táboře s postiženými v Bělči pořádaným ČCE.

Najde se i mnoho dní během roku, kdy mám den naplněný od rána do večera, dělám převážně příjmné věci a život má skvělý spád, ale ten pocit není takový. Na adapťáku a v Bělči je to vše umocněné tím společenstvím, tím, že jsou tam přítomny další jedinečné bytosti, tím, že se pozitivní energie znásobňuje každým další členem, tím, že můžeme společně tvořit a sdílet ty silné okamžiky.

Celkově mi přijde, že tohle se bohužel ze společnosti mírně vytrácí. Nemyslím si, že by se vytratila lidská tvořivost, ale tak trochu jako by si každý chtěl hrabat hlavně na svém písku, vytvářet si svůj vysněný svět. Pak právě to, že do něj nevpustí další lidi, kteří by mu mohli pomoci ukázat svět zase z trochu jiného pohledu, celý vývoj brzdí. Viním za to i socální sítě.

No a já se už několik let, v lepších, ale častěji v horších časech přistihla, že jsem se zasnila a vzpomínala právě na dny strávené v Bělči nebo na adapťácích. Hlavou mi pluly ty momenty neskutečného zapálení, štěstí, radosti ze spolupráce a sdílení okamžiků a říkala jsem si, že už jen vydržím pár měsíců a zase to budu mít, a pak z toho budu žít po zbytek roku. Letos jsem se ale zarazila a zamyslela se nad tím, zda by nebylo lepší pokusit se, aby tohle byl celý můj život. A když jsem spatřila ten statek, měla jsem pocit, že ihned musím začít konat, že je to ta chvíle, že je to přesně ten moment, a že nad tím nemám nijak více přemýšlet, zkrátka jen udělat, co je v mých silách a postupně tvořit sen ve skutečnost.

Můj jedinečný manžel

Bez něj by se celý ten zázrak nikdy nemohl začít dít

Muž, který mě nepřestává obohacovat; muž, který mi dává obrovskou volnost a sílu být sama sebou; muž, po jehož boku jsem velmi vnitřně povyrostla - cítím se s ním šťastně a bezbečně; muž, se kterým bych mohla debatovat dlouhé noci; muž, který náramně doplňuje moji maličkost ve všem, co mi nejde, v čem nejsem dobrá; muž, jehož jedinečnost nemá mezí; muž, kterého neskutečně miluji a považuji to, že jsme se potkali za největší dar společně s darem života.

Páni, je to vážně ohromně těžké popsat někoho, kdo je mi tak blízký, širší věřejnosti.

Jedním slovem je jedinečný a myslím si, že jsme se hledali, až jsme se našli. Přitom jsme se ani moc nehledali. Zkrátka jsme na sebe narazili a postupně si uvědomovali, že my dva máme být spolu, že je nám ve vzájemném soužití krásně, že se výborně doplňujeme a milujeme jeden druhého.

Mohla bych Vám ho zde vychválit na deset stránek, neboť k němu opravdu cítím náklonost, o níž se dočtete v nejednom románu, ale vlastně Vám ho ani vychvalovat nechci, neboť on se z toho pak cítí nesvůj, když o sobě čte chválu (a dělá mi korekturu textů, takže ji číst bude :D). Navíc je stejně zadaný a nelehko se to předává. Bude celkově jednodušší, pokud se o nás budete chtít dozvědět více, ozvat se a setkáme se osobně. Vůbec ne vše se dá předat prostřednictvím blogu.

Ve stručnosti je Tomáš velice hodný, pracovitý a aktivní člověk, který žije především teď a tady. Má v hlavě poměrně jasně urovnané kam míří, kam se chce dále ubírat životem. Je empatický, zajímá se o svět kolem sebe a není k němu lhostejný. Ani k jakýmkoliv živoucím tvorům v něm. Mezi jeho zájmy patří nyní nejvíce lezení - boulder, ale experimentuje i se stěnou a rád by na skály, dále moc rád čte, poslouchá hudbu, hraje na baskytaru a ujíždí na kofeinových nápojích - káva, kvalitní čaj a maté. Dříve dokonce čaje připravoval obřadně, se vším tím speciálním vybavením, co k tomu je potřeba. To už teď tak není, ale myslím si, že se k tomu zase na stará kolena vrátí. Bylinkové čaje má také rád, nejlépe z těch bylinek, které si nasbírá se mnou nebo sám - vlastně to byl on, kdo mě k bylinkám dovedl. Je tuze šikovný v kuchyni, a to především v přípravě kváskového chleba, čočkové polévky a ovesné kaše. Opravdu ve stručnosti, ale myslím, že to stačí.

Dále se tady zaměřím převážně na věci, ve kterých se lišíme - tedy doplňujeme. V mnoha věcech jsme rozdílní, ale funguje nám to dohromady skvěle. Tak například, já jsem hodně "impulsivní", spontánní člověk. Hodně rychle konám, zkouším věci většinou na vlastní kůži a až potom přemýšlím. Tomáš to má přesně naopak. Krásně to jde ukázat na příkladu experimentů s veganstvím. Já si prostě řekla, že je mi to sympatické, a že to zkusím - Tomáš nejprve přečetl mega bichli v angličtině The China Study a až pak se do veganství pustil. Já pak několikrát z veganství přešla na vegetariánství, občas jsem jedla i maso (především když jsem z okolí dostávala signály, že jinak umřu), pak jsem se k veganství zase nadšeně vrátila a několikrát se to točilo, až se to ustálilo na pocitovém 80% veganství - a zbytek se alespoň snažím regulovat na kvalitní bio potraviny, i když se musím přiznat, že někdy to nedávám. Brňákům nebo studentům z Brna doporučuji všema deseti Čočkův biojarmark. Je tam úžasný pán, samé skvělé bio dobroty a občas tam narazíte i na něco mnou nebo Tomášem napečeného. To Tomáš se naopak veganství drží celou dobu, nic mu nechybí, nemívá chutě, on by totiž dokázal přežít i na jeho nejoblíbenějším jídle - ovesné kaši.

To je další bod, ve kterém se lišíme, já potřebuji v životě ohromnou pestrost a Tomáš je zase velký minimalista - a to v podstatě ve všem; v jídle, v oblékání, celkově v tom, co vlastní. Nikoli však v myšlení, přemýšlí tuze rád, je to takový můj přemýšlivý melancholik. A v tom se vlastně nelišíme. Neustále spolu nad něčím debatujeme a přemýšlíme o věcech, co se kolem nás dějí (momentálně nejvíc frčí gender, Istanbulská úmluva a téma homoparentálního rodičovství, no a taky Vánoce, ale o nich chci spíš neustále debatovat já) a jsem za to ohromně ráda. U nás v rodině se to moc nedělo a nyní si uvědomuji, jak to pomáhá.

Další bod, který chci zmínit, je perfekcionismus. A ano, větší všetečka v našem páru je Tomáš, čímž se naše soužití stává genderově méně stereotypní, 3x hurá. Jeho práce do školy jsou do puntíku vyladěné, jeho pracovní stůl má jasný řád. Tahle vlastnost mi poměrně schází - stačí když se kouknu kolem sebe. To je také důvod, proč je mým revizorem textů před vypuštěním do éteru (pozn. editora: na slově revizor autorka trvala). Já moc ráda jen tak skládám myšlenky, které mi běží hlavou, ale už mě tak moc nebaví koukat se, kde všude mám překlepy (nejčastěji jde o jsme/jsem, který už mé oči ani pořádně nerozeznají), kolikrát se mi tam opakují stejné fráze (ikdyž prý se v tomto ohledu zlepšuji každým článkem), kde mi chybí čárka, kde naopak přebývá, no víte, co myslím, že?

Ještě mě v návaznosti na dnešní cestování napadá, že já jsem ten typ člověka, co je raději všude alespoň o 10 minut dříve, jinak je nervózní a vztahuje se to i na vystupování z vlaku. Takže bych rozhodně nešla 8 minut před nahlášeným příjezdem do stanice, ve které plánuji vystoupit, na záchod, což mi ale Tomáš, skoro to vypadá, že naschvál, dělá téměř pokaždé a to s náramným klidem a mírným posměškem ve tváři.

V nejdůležitějších otázkách se ale shodujeme - a to je to podstatné. Naše názory se nerozchází v oblasti vizí do budoucna a v otázkách rodičovství (které se také týká budoucna, ale je jedním z debatovaných témat, neboť nám oběma přijde hodně zázračné). Přijde mi, že jedeme na stejné vlně a že naše životní filozofie je zkrátka hodně hodně podobná.

Uvědomuji si, že je to vážně dar všech darů, a že bez Tomáše po svém boku bych nikdy nebyla schopná začít rozjíždět něco tak velkého, jako je projekt Více než statek. Dodává mi ohromnou sílu, inspiraci, podporuje mě i v těch nejbláznivějších nápadech a plánech a přijímá mě zkrátka přesně takovou, jaká jsem. A to se všemi vrtochy a přiznám se bez mučení, nemám jich málo. A nejúžasnější je, že sice studuje "Kybernetiku, automatizaci a měření", ale do posledního boří mýty o programátorech a podobných "technických typech", neboť do toho všeho chce jít se mnou, těší se na chvíle strávené v komunitě a já přestávám mít slov. Děkuji.

No většinu času vypadáme ale spíš nějak takto...